Holoubek

D. Šíba, A. Jůn, J. Kvapil

Okolo hřbitova dálnice dé jedna, šla tudy, smála se stará hnusná drbna.	Byla svatba byla, drbna opilá, panicovi do pití jed dala a z panice je mrtvola.
Skákala, smála se, nad svým manželem, nikdo na hřbitově vůbec neželel.	Skákala, smála se, čím dál víc, najednou zjistila, že její majetek vlastní panic.
Od Bílého domu, po Vltavě řece jede tlusťoch trapný: „To je panic!“, přece.	Naproti hřbitovu mrakodrap viděla, a hned z něj dolů skočiti chtěla.
„Neskákej, nesměj se, stará hnusná drbno, vem si mne za muže, ať je tady klidno.“	Vyjela výtahem na vrch mrakodrapu, přiletěl holoubek: Ať mu podá tlapu.“
„Neskákej, nesměj se, však já si tě vezmu, prosím, jen mi neuteč, naskoč, já tě svezu.“	Vynesl drbnu výš a výš, ona se pustila, spadla o kilometr níž.
Byla svatba byla, hlučná a veselá, nevěsta v kočáře do sebe whisky lila.	Špatně se držela a dolů sletěla, země ji pozřela a takto zemřela.