Polednice

A. Jůn, K. Halámka, J. Kvapil, D. Šíba

U popelnice dítě stálo, z plné síly prdělo. „Kdyby jsi jen , pane Bože, jenom tak nesmrdělo.	Velká, tlustá, špeky samé, podprsenka dvanáctka, děda na ní pořád kouká: „Páni, to je nádhera!“
V poledne v tom okamžení, děda přijde z roboty. „Vezme na tě brokovnici, ustřelí ti palici.	„Dej sem dědu!“ „Kriste Pane, odpusť hříchy smraďochovi!“ Děda stuhl, spadl na zem, polednice dědu solí.
„Mlč! Hle husar a kulomet, tu máš, hrej si s granátem.“ Dřív než máma dořekla to, granát bouchnul za plotem.	Ke stolu se plazí tiše, polednice jako smrad. Máma hrůzou oběd líže, děda kouká do blba.
A zas do hrozného křiku, děda dostal průjem. „Pane Bože, to to smrdí!“, děda platí nájem.	Máma vezme brokovnici, sestřelí s ní polednici. A tu ejhle v popelnici, mlátí dítě polednici.
„Pojď si proň ty polednice, pojď vem si ho smraďocha Ukrad nám dvě brokovnice a schoval je do kouta.“	Polednice vypaří se, popelnice vybuchne. A pak k tomu polednice, ránou dveře zabuchne.